Rozsah byrokracie ve školkách mě doslova šokoval!


Vanda Horáčková Seidelová (31) je zakladatelkou portálu Mom4moms a inovativní aplikace pro školky Twigsee. Je to žena s otevřenou myslí a srdcem, podnikatelka a manažerka s velkou ambicí, a v neposlední řadě maminka malého Filípka. Jaké milníky, myšlenky a vize jsou v jejím životě zásadní? Co ji těší a jaké nároky klade na sebe a své okolí?
Rozsah byrokracie ve školkách mě doslova šokoval!

Momentálně řídíš dva projekty – Mom4moms a Twigsee, jeden zajímavější než druhý. Směřovala jsi vždycky k tomu mít něco svého, vybudovat něco nového? Nebo to prostě přinesl sám život?

Já jsem vždycky chtěla udělat něco, co změní lidem život. A dlouhou dobu jsem si myslela, že toho docílím v rámci mezinárodní politiky, protože jsem už v dětství nabyla dojmu, že americký prezident je ten, kdo mění svět. Postupem času jsem ale začala zjišťovat, že ti, kteří skutečně rozhodují, nejsou politici. Tak jsem se začala přesouvat vlastním směrem. Zároveň musím říct, že jsem vždycky měla svůj projekt. Svoji první firmu, jazykovou školu, jsem zakládala v 19 letech. Měla jsem ji několik let, i když už jsem potom pracovala jinde. Při práci jsem se vždy zároveň věnovala i svému vlastnímu plánu nebo záměru, kde jsem chtěla tvořit hodnoty podle svých představ. Intenzivně jsem ale vnímala, že potřebuji nasbírat spoustu zkušeností. Nicméně skloubit práci pro někoho a na svých věcech jde do určité míry, ale pokud chcete dělat věci pořádně, musíte si vybrat. Tak jsem se v roce 2019 rozhodla k důležitému kroku, dala výpověď ve fintech projektu, který jsme 2 roky budovali a začala se naplno věnovat realizaci svých vizí.

Oba projekty spojuje podobný cíl, a sice pomáhat a usnadňovat každodenní život, ať už maminkám nebo rodičům vůbec, anebo i školkám v případě Twigsee. Každopádně oboje má za výsledek spokojenější děti. Cítila jsi potřebu vkládat maximum do dětí jako do budoucnosti společnosti nebo Tě takto nasměrovalo až Tvé vlastní mateřství?

Určitě moje mateřství. Vždycky jsem se chtěla pohybovat v oblasti, která bude lidem, nejen dětem, zlepšovat život. To byla moje hlavní myšlenka. Ale život mě zavál různými směry. Přes mezinárodní politiku, organizaci konferencí jsem přešla do bezpečnostní tématiky až k loterijnímu průmyslu. To byla etapa života, kdy mi došlo, že to není to, pod co bych se jednou chtěla podepsat. V ten moment jsem věděla, že z toho chci ven, byť ta zkušenost byla určitě cenná. Potom v okamžiku, kdy se mi narodil Filípek, jsem na věci začala koukat úplně jinak. Uvědomila jsem si, že děti jsou to nejdůležitější, co máme. A nejen vlastní děti ve smyslu rodiny, ale že budoucí podoba celé společnosti závisí na tom, jak my naše děti vychováme a co a jak jim předáme.

Imagem

Foto: archiv Vandy Horáčkové Seidelové

To je zajímavé. Jak nebo proč Tě napadlo spojit pomoc ostatním s byznysem? Nelákala Tě třeba cesta v čistě neziskovém sektoru?

Vždy jsem to vnímala propojeně. Obecně si myslím, že by měl každý člověk, ať už dělá nebo nedělá byznys, pomáhat. Samozřejmě v rámci svých možností. To je podle mě hrozně důležité. Byla jsem v tomto vychovaná a jsem přesvědčená, že to tak je. Zároveň ale vím, že je zásadní mít k tomu prostředky, proto to vnímám jako spojené nádoby. Snažila jsem se vymyslet projekt nebo myšlenku tak, aby minimálně sama na sebe vydělala a díky tomu mohla mít i přesah. Sama jsem dlouhou dobu pracovala v neziskovém sektoru, v nadaci bývalého prezidenta Václava Havla Forum 2000, takže vím, že je potřeba člověk na plný úvazek, který musí získávat peníze. Zadarmo na světě nic není, takže jsem věděla, že pokud chci dělat něco opravdu užitečného, peníze budou potřeba. A raději než si o ně někde říkat, být pak vázaná na požadavky a představy donátora, tak je raději zkusím vydělat. Člověk pak má o penězích rozhodovací pravomoc, a naloží s nimi podle nejlepšího vědomí a svědomí ve prospěch konkrétní věci.

Jak dlouhá byla cesta od nápadu k realizaci Twigsee? Co bylo nejtěžší, třeba oproti očekávání?

Od nápadu k realizaci to bylo docela rychlé. V březnu 2019 jsem dala výpověď v práci a dala jsem si 14 dní na rozmyšlenou, co chci dělat. Plánovala jsem odjet na nějakou dobu s rodinou do Ameriky, dokonce jsem tam už měla domluvenou práci. Nicméně jsem shodou okolností ve školce pořád dokola řešila stejné věci. Chyby v komunikaci. Přehlédla jsem, že jsem měla donést synovi kostým a v rámci asi dvou týdnů se něco podobného sešlo hned několikrát. Říkala jsem si, že to přece není možné! Ze syna jsem nevytáhla ani slovo, co ve školce dělali. Narážela jsem na tyto věci stále dokola. V rámci Mom4moms máme v pilotní verzi projekt Babyboard, který jsem představovala lidem během pracovní akce. A právě tam vznikla myšlenka aplikovat tento předpřipravený nástroj přímo do školek jako řešení mého aktuálního problému. Najednou jsem o tom přemýšlela víc a víc. Řešila jsem, zda je tu nějaká konkurence, co by to obnášelo, kolik by to stálo peněz, jestli by o to školky vůbec měly zájem. To už se bavíme zhruba o konci května loňského roku. Bylo jasné, že pokud bychom chtěli stihnout začátek školního roku, tak to musím rozseknout velmi rychle. Dala jsem si sama pro sebe deadline a vytvořila si check list, u kterého jsem si řekla, že pokud 80 % proměnných bude zelených, jdu do toho. Což se stalo a já na začátku července zadávala objednávku, během asi šesti týdnů bylo vše naprogramované a otestované a 1. září jsme systém spouštěli v prvních školkách.

To, co mě překvapilo, byla komplexita toho všeho. Představovala jsem si, že uděláme jednoduchou komunikační appku, velmi snadno integrovatelnou do školek. Ale zjistili jsme, že pokud máme školkám opravdu pomoci, tak komunikace je jen špička ledovce. Vůbec jsem takhle daleko nedohlédla a samozřejmě jsem detailně neznala provoz školek z druhé strany. To pro mě bylo překvapení. Postupně jsme si řekli, se kterými agendami můžeme školkám či členům jejich týmů pomoci, od administrativy přes výkaznictví a samotné přijímací řízení. Rozsah mě vlastně doslova šokoval. Hlavně to, do jakého stavu jsme nechali dospět vzdělávání v České republice i celou byrokracii. Opravdu to vytěžuje velkou část zaměstnanců, vedení školek až ze 70ti %, a místo aby se věnovali dětem, musí řešit spousty papírů. A to je za mě úplný nesmysl. S tím se stále potýkáme a chceme to napravit, odlehčit celému systému v rámci platné legislativy. Twigsee je proto v tuto chvíli aplikace pro školky s mobilním i webovým rozhraním zaštiťující administrativu, provoz školky i komunikaci s rodiči na jednom místě. 

ImagemFoto: Twigsee.com

Twigsee používá už víc jak 100 školek a dětských skupin. Co Tě teď nejvíc těší? Fakt, že to skutečně funguje a pomáhá?

Ano. Jedna věc je vize a mise a druhá to, co uvidíme za dvacet let, až vyrostou tyto děti, ty, kterým jsme mohli pomoci, že na ně paní učitelka měla více času. Pak to teprve bude měřitelné. To, co mě teď nejvíc těší, je okamžitý konkrétní výsledek. Každý jeden rodič, který se v rámci jediného příspěvku dozví, co jeho dítě přes den dělalo, a když ho vyzvedne ze školky, může ho v těch věcech sám dál rozvíjet. Každé jedno dítě, které tímto projde a může mít pětkrát v týdnu přidanou hodnotu od rodičů. Každý jeden rodič, který bude víc v klidu, protože ví, co se s jeho dítětem ve školce děje a že je tam šťastné. Každý jeden učitel, který nebude muset nesmyslně čárkovat docházku a formuláře a bude mít víc času na děti. A každá jedna paní ředitelka, které vyjedou tiskopisy samy v okamžiku, kdy se data dostanou do systému a ona bude mít kapacitu se věnovat rozvoji svěřené instituce. To vše se stane ze dne na den v momentě, kdy se Twigsee v dané školce spustí. Všechno se začne dít každému členu tohoto řetězce a to je za mě úplně boží. Vědomí, že se tak může všem těm lidem, troufnu si říct zásadním způsobem, změnit život k lepšímu. A to mě na tom nejvíc baví. Mise je samozřejmě dlouhodobá přidaná hodnota, kterou chceme postupně tvořit a naplňovat.

Skvělé. Má rodič, který má dítě ve školce, kde Twigsee ještě nepoužívají, nějakou šanci se do projektu zapojit?

Pro správné fungování celého systému je vždy potřeba, aby byli v aplikaci zapojení rodiče, učitelé i vedení samotné instituce. Je to vlastně takový malý interní ekosystém. Výhodou je, že se nemusí jednat jen o školky, naší aplikaci dnes již využívají i sportovní kluby, DDM, sokolské jednoty a další organizace, které s nějakou pravidelností pracují s malými dětmi. Jsme samozřejmě otevřeni Twigsee nabídnout komukoli, koho by digitalizace zajímala. I rodiče mají možnost nám napřímo doporučit, koho bychom mohli oslovit. Koho by to zajímalo, ať se nám určitě ozve a Twigsee jeho školce či klubu rádi nezávazně představíme. (zde mohou rodiče Twigsee kontaktovat, pozn. red.)

Imagem

Máš ty sama i konkrétní zpětnou vazbu od učitelů nebo rodičů?

Ano, ale dostávám se k těm informacím míň a míň. I proto jsme ve firmě založili online skupinu „Chlubítko“, aby se každá zpětná vazba dostala vždy ke všem členům týmu, včetně mě. Ale některé školky sdílí své nadšení i přímo se mnou. Také během schůzek s našimi partnery, nejen přímo ze školek, ale i z dalších institucí, se dovídám, že se digitalizace vzdělávání posouvá tím správným směrem do 21. století. Nejbližší zpětnou vazbu mám ze školky, kam chodí můj syn a která samozřejmě Twigsee používá. Sama vidím na denní bázi, co všechno mi to přináší, kolikrát si říkám, jak jsem bez toho mohla existovat! Zároveň se dostávám i k odezvě od ostatních rodičů třeba v šatně při oblékání dětí, protože u nás ve školce nikdo neví, že za Twigsee stojím já. Takže se mi hrozně líbí, když slyším, jak rodiče nadšeně komentují nějaký příspěvek ve Twigsee. A to je to, co člověka zahřeje u srdce, protože vidí, že to není žádné PR, ale reálná změna denního fungování rodičů i učitelů k lepšímu.  

Anketa

Chtěli byste vyzkoušet Twigsee i ve své školce?
86.67 %
13.33 %

Máš obrovské nároky sama na sebe i neskutečné pracovní nasazení. Máš vysoké nároky i na svoje okolí?

Snažím se s tím pracovat, aby to nebyl extrém. Ne vždycky se mi to daří. Všem okolo sebe říkám, ať jsou velmi upřímní. Když by cokoli bylo za ně už přes čáru, kdyby byli jakkoli nespokojení, tak komunikace je naprosto klíčová. To je za mě priorita číslo jedna. Určitě jsem ambiciózní i pro svůj tým. Chci, aby projekty šlapaly, aby se i lidé samotní rozvíjeli, snažím se je podporovat, aby měli možnost se doškolovat a prohlubovat tak svoje know-how. Zároveň cítím, že je dobré, že jim v tom jdu příkladem. Je hrozně důležité mít dobře ukotvený kolektiv. Ty lidi to potom i baví, zvlášť když za tím vidí tu správnou message. Snažím se to komunikovat tak, aby chápali, že to není práce pro práci, ale že práce je ta cesta, že je to má mimo jiné bavit, a taky že je naprosto nezbytné skloubit work-life balance. Když je práce bude naplňovat a bude přirozenou součástí jejich života, tak pro ně samotné to bude příjemnější a já objektivně vím, že podají i lepší výkony. Snažím se na to koukat takto pragmaticky. Ale je to věc, kterou si musím pořád vnitřně připomínat, že laťku musím nastavovat individuálně každému člověku úměrně jeho možnostem. Taky se snažím přistupovat k tomu tak, že nastavení ostatních je normální, kdežto u mě, workoholika enthusiasty, je to spíš abnormální a ne naopak. To je důležité si uvědomit, že já osobě jsem v tomto exces a ne standard a tedy dávat pozor, abych ostatní "neutavila". (smích)

Imagem

Foto: archiv Vandy Horáčkové Seidelové

Jsou ve Tvém životě zásadní milníky, které Tě nasměrovaly úplně jinam než kam jsi do té doby mířila?

Pár milníků jsem měla. Od malička jsem měla svou vizi, že chci do OSN. Všechno jsem směrovala k tomu, že jednou budu velvyslanec v OSN nebo budu dělat mezinárodní politiku v Americe. Tomu jsem přizpůsobovala svůj život asi do 22 let. Měla jsem už ve Washingtonu domluvenou práci, asi dva roky jsem pendlovala mezi pražským officem a tím v DC a v roce 2012 jsem tam měla nastoupit natrvalo. Pak ale v naší rodině došlo k úmrtí blízkého člena. Stála jsem před rozhodnutím, zda skutečně odjet nebo zůstat, pro což bylo najednou mnoho důvodů. Bylo to vlastně v rozporu s tím, co jsem vždy chtěla, ale rodina je pro mě na prvním místě, proto jsem se nakonec rozhodla zůstat v Čechách. To byl první velký zlom v mém životě, protože vše, co jsem si budovala, se mi zhroutilo. Říkala jsem si, co teď se sebou. V České republice nebylo nic, co by mě z pohledu mojí původní vize mohlo uspokojit. Šla jsem do marketingu, vyzkoušela jsem si práci v loterijním průmyslu, v business developmentu, prostě další věci, které mi ve výsledku hodně pomohly. Taky jsem si díky zkušenosti dokázala říct, co v životě dělat nechci.

Druhým milníkem je samozřejmě narození syna. V ten moment člověk kouká na věci jinak, chtě nechtě.

Za třetí velký milník považuji zdravotní komplikaci, která se mi stala v roce 2018. Měla jsem nezhoubný nádor v čelistní dutině. Když jsem šla na operaci, najednou mi došlo, že tady třeba zítra nemusím být. Probíhalo mi hlavou, jestli jsem v životě udělala to, co jsem chtěla. Jestli nemám dlouhý seznam nesplněných věcí, které udělám, až bude jednou čas, jestli jsem všem okolo stihla dostatečně říct, že je mám ráda, a jestli jsem dostatečně komunikovala, co bych si přála, aby se dělo ohledně syna. Díky tomu jsem zjistila, že jsem tak moc koukala dopředu, že jsem nežila současností. V den, kdy mě pustili z nemocnice, jsem si řekla, že změním svůj život a začnu to dělat jinak. Od té doby postupně krájím z toho seznamu úkoly a sny a plním si je. Život je moc krátký na to, aby ho člověk promrhal, já si ho chci prostě užívat. Začala jsem díky tomu jezdit po Karlíně na koloběžce, dělat si pilotní výcvik na malé osobní letadlo, nebo jsem si dala jen tak pivo na schodech. Ten seznam z jedné strany ubývá a z druhé i přibývá, stále něco dalšího doplňuji. Ale i když se mi nepodaří ho splnit celý, vím, že jsem pro to udělala maximum a žila co nejlíp. 

Moc děkuji za rozhovor.

 

Zdroj: rozhovor s Vandou Horáčkovou Seidelovou

Úvodní foto: archiv Vandy Horáčkové Seidelové

Jak vnímáte nastavení byrokracie ve školkách vy? Diskutujte s ostatními maminkami.

Jsem tu poprvé,
CHCI SE REGISTROVAT

Registrovat přes Facebook
VYTVOŘIT ÚČET ZDARMA

CHCI SE PŘIHLÁSIT
do svého účtu

Přihlásit přes Facebook