Edna Nová: Duševní onemocnění je potřeba destigmatizovat


Autorka čtivého blogu, nastávající dvojnásobná maminka a asociální extrovertka, jak sama tvrdí, se rozhodla vylíčit realitu psychiatrické léčebny s humorem sobě vlastním. Kniha Ženy z Bohnic vyjde začátkem příštího roku. Jak lze skloubit těhotenství a léčbu deprese? Jaké jsou nedostatky ve zdravotním systému v oblasti psychických onemocnění?
Edna Nová: Duševní onemocnění je potřeba destigmatizovat

Téma duševních onemocnění je stále vnímáno spíš jako něco, o čem se mlčí. Vy jste právě tohle téma zvolila pro svou knihu. Jak celý nápad vznikl? Co bylo impulzem?

Mě právě překvapilo, že se o něm nemluví. Říkala jsem si, že o tom už dnes píše každý, že budu prostě ixtá v řadě. Asi jak jsem zaměřená na tohle téma, tak mi přijde, že knih i článků s touto tématikou je kvantum. Pak se ale vzhledem k odezvě ukázalo, že ne. Lidi zjevně opravdu zajímá, co se za zdmi psychiatrických léčeben děje, konkrétně přímo v Bohnicích, je to pro ně vlastně zajímavé, k čemu tam dochází, mají kolikrát i docela mylné představy. Každopádně celý nápad vznikl na rodičáku s kamarádkou. Já jsem vždycky chtěla psát, ale pořád jsme společně řešily právě vhodné téma. Nejprve mne napadalo psát o svých bývalých vztazích, což byla taky kapitola sama o sobě, ale nějak se nám to nezdálo. Měly jsme jasno akorát v tom, že mi bude dělat ke knize ilustrace. Tak nejdřív vznikly ty portréty žen z Bohnic, a to se nám vlastně zalíbilo. Zároveň to bylo za mě i angažované, ty portréty byly poměrně bizarní, a tak jsme zjistily, že to je ono.

Chtěla jste prostřednictvím knihy upozornit na nedostatky ve zdravotní péči v této oblasti?

Taky. I když ten můj příběh není ničím vysloveně šíleným oproti tomu, jaká tam někteří lidé zažili zvěrstva. Tím naprosto nechci snižovat jejich zkušenost, nebo popírat, co vše se v pavilonu 27 v Bohnicích na tzv. neklidu dělo, ale takovou zkušenost já naštěstí nemám. Byla jsem na oddělení číslo jedna, po celou tu dobu několika měsíců, tedy na příjmovém oddělení, kde mi dávali elektrošoky, protože léky nezabíraly. Když mě potom chtěli konečně přesouvat, já už jsem se chtěla přesunout jedině domů. Je to nepředstavitelný. Člověk tam je po dvanácti na pokoji. Dvanáct žen vedle sebe natěsnaných na malém prostoru, což už samo o sobě není nic příjemného ani povzbudivého.  Celé to prostředí samo o sobě není úplně přívětivé. A k psychologovi se člověk dostane dvakrát za týden. Tohle jsou prostě nedostatky, které tam jednoznačně jsou. Také si myslím, že je potřeba do značné míry duševní onemocnění destigmatizovat. Matka s depresemi je ještě pro společnost přijatelná, tam se člověk setká i s nějakým pochopením, ale například schizofrenie už je skoro neakceptovatelná. To je prostě nesmazatelné a strach vyvolávající stigma. To by se mělo změnit.

Kniha Ženy z Bohnic vyjde 28. 1. 2021

Čím myslíte, že to je? Je to třeba málo líbivá oblast zdravotnictví, kterou se málokdo chce zabývat nebo je takový nedostatek personálu, že prostě není kapacita na dostatečnou péči? Nemáte zkušenost s tím, jak se k tomuto problému staví sami lékaři?

Myslím si, že si to lékaři uvědomují a i z toho jsou svým způsobem dost frustrovaní. Mně vlastně řekli prognózu, po těch 4–5 měsících, které jsem tam strávila, že odcházím předčasně, že se do pár měsíců prostě vrátím. Takže mi přijde, že doktoři samotní jsou semletí systémem. Jsou zvyklí, že se k nim pacienti dostávají opakovaně, třeba dvacetkrát, o takových případech třeba ve své knize píšu, takže už to vše vidí negativně. Také si myslím, že je na ně vyvíjen tlak zachovávat tyhle velké ústavní "šílenosti". Samozřejmě existují různé iniciativy, vznikají centra duševního zdraví, ale chybí mi tady něco jako terénní psychiatr. Hlavním problémem je prostě dostupnost ambulantní péče. Já sama, než mě hospitalizovali, jsem se vůbec nemohla k ambulantnímu psychiatrovi dostat. Moje doktorka byla dlouhodobě nemocná, zástup za sebe neměla, takže mě v podstatě diagnostikoval praktický lékař, který mi předepisoval různá antidepresiva, která jsou v jeho kompetenci. A tak stále něco předepisoval, ale můj stav se nelepšil. Na jednu stranu je možná dobře, že tyto léky mohou předepisovat i praktici, ale na druhou stranu člověk pořád čeká na psychiatra a dočká se ho až v Bohnicích.

Zaujalo mě, že jste podle svých vlastních slov, chtěla v knize vykřičet lidem do ucha, že duševní nemoc je druhá rakovina, která si nevybírá a zabíjí…

Ano, přišlo mi právě tohle jako hodně příhodné přirovnání. Vlastně i lidé, kteří přímo netrpí duševním onemocněním, žijí obklopeni stresem a osobní psychohygienu potřebují. I v Bohnicích bylo spoustu lidí, kteří byli v uvozovkách „jen“ vyhořelí. I já sama jsem se vlastně ke svým problémům dopracovala z části i tím, že jsem chtěla splňovat nároky společnosti. Chtěla jsem studovat, chtěla jsem mít praxi v oboru, dál se vzdělávat, protože společnost je nastavená tak, že se všechno tohle od každého očekává.

Tak právě stres je jedním velkým spouštěčem mnoha onemocnění, i rakoviny…

Přesně, psychosomatika naprosto funguje, vše je propojené.

Vraťme se ještě ke knize. Jak dlouho jste ji psala? Bylo to těžké nebo to byl prostě "výbuch"?

Knihu jsem měla napsanou asi za dva měsíce. Psala jsem především po večerech, když dítě spalo. Muž měl už o mne obavy, že se na úkor psaní ani nevyspím a zlehka mě popoháněl, ať už to dopíšu. To jsme ale ani jeden netušili, že to samotné napsání knihy byl vlastně jen zlomek času v celém procesu. Následná propagace zabrala, a zabírá, paradoxně času mnohem, mnohem víc.

A ty příběhy samotné... Měla jsem nějaké své „oblíbenkyně“, o kterých jsem věděla, že mě jejich příběhy zasáhly natolik, že o nich chci napsat. Původně jsem nepočítala s tím, že bych psala i o sobě, ale pak mi to přišlo nefér vůči těm ostatním, že v knize exhibuju někoho cizího a sama bych měla zůstat netknutá. Takže jsem potom přidala i jeden příběh o sobě. Některé příběhy jsou poskládány z vícero příběhů, protože jak jsem byla stále na příjmovém oddělení, hodně se tam pacientky střídaly. Osob, které jsem tam potkala, bylo skutečně strašně moc. Taky mi potom už ty osudy začaly splývat. Samozřejmě jsem v knize musela pozměnit nějaké údaje, aby to nebylo eticky a právně nějakým způsobem napadnutelné. Takže jsou tam pozměněné některé identifikační věci jako povolání, věk a konkrétní podoba. Jinak jsem se snažila věrně popsat prostředí nemocnice a příběhy vylíčit co nejupřímněji.

Ilustrace k příběhu Paní Kanárek

Ukázka z knihy

Paní Kanárek přiletěla do Bohnic uprostřed zimy ve žlutozeleném kabátku, který sice byl trochu olezlý, ale kdo by se nimral v detailech. Její zářivé zjevení rozjasnilo onu bohnickou lepkavě táhlou depku. Když ji sanitáři přiváděli, tak expresivně mávala "křídly" a vydávala "kanáří zvuky", jakési polidštěné cvrlikání. V okamžiku, kdy jí sestry chtěly její slavný vršek odebrat, se ukázalo, že paní Kanárek ovládá i češtinu, jelikož rozhořčeně procedila skrz svůj zobáček: "Dnes jsem si to peří koupila v sekáči, abych nalákala svého kanára k dovádění." V ten moment bylo jasno, do zatuchlé sesterny Pavilonu č. 1 se propašoval nefalšovaný domácí mazlíček. I když trochu netýkavě naježený, jehož bojovný postoj volal do světa: pohlazení možné jen na vlastní nebezpečí!

Zkoušela jste knihu nabízet přímo v nějakém nakladatelství?

Předem jsem samozřejmě zjišťovala, jak to celé funguje a funguje to tak, že člověk pošle text a má jim dát třeba měsíc lhůtu na to, aby si text přečetli a sdělili svůj verdikt. Navíc jsem si říkala, že první nakladatelství to určitě nevezme a nevezme to ani páté, a já jim budu pokaždé dávat měsíc lhůtu na to, aby jim to tam leželo. Tak to se mi nelíbilo. Varianta, že takhle čekám sto let a výsledek je stále nejistý. Navíc jsem chtěla ilustrace od své kamarádky, což mi taky přišlo jako jistá komplikace, aby neznámý autor přišel s požadavkem na ilustrace. Takže využít portál Pointa byla moje první a jasná volba.

A zjevně to byla volba správná, protože se podařilo vybrat dvojnásobné množství peněz než bylo k vydání knihy nutné. Čekala jste takový počáteční úspěch?

Tak já jsem si říkala, že se to vybere. (smích) Pak přišel muž s ujištěním, že i když se částka nevybere, že to zaplatí sám, aby kniha vyšla v každém případě. Poku by třeba současné generaci neměla co říct, tak té budoucí určitě ano. To jsem ale brala jako urážku. Vyznělo to tak, že mé knize prostě nevěří. To mě hned ujistil, že to určitě ne, že jen chce, abych se tím nestresovala a netrápila, že kniha vyjde stůj co stůj. S tím jsem ale takto rozhodně nesouhlasila, proto jsem moc ráda, že to dopadlo takto.

Píšete v knize i na svém blogu bez servítek o věcech, ze kterých až mrazí. Je to způsob, jak vše zvládnout? Brát to bez obalu tak, jak to je, s nadhledem, humorem a sarkasmem? Nebo je to prostě Váš styl?

Myslím si, že to úplně nemám jako terapeutický způsob vyjádření. Spíš mi přijde, že jsem se tak nějak obecně našla v tomhle odlehčeném stylu. Hlavně obecně nemám ráda patos a melancholii, to mi nesedí a vadí mi to, takže psát jinak by ani nefungovalo.

Imagem

Strávila jste v Bohnicích několik měsíců. Předpokládám, že se tam člověk neocitne jen tak, ze dne na den…

Měla jsem v minulosti dvě ataky deprese, které byly slabší a přestála jsem je s tím, že jsem brala antidepresiva. Pak jsem asi dva roky žila bez antidepresiv. Uvěřila jsem tomu, že ten, kdo jí antidepresiva, se jen utlumuje, že potřebuje nějakou berličku a není schopen vzít život do vlastních rukou a je vlastně nějakým způsobem méněcenný a neschopný. Tak jsem léky vysadila. Dva roky všechno fungovalo, najela jsem na zdravý životní styl, chodila jsem běhat, meditovala jsem, prostě jsem se to snažila dohnat. Jenže potom jsem začala chodit do práce, při studiu, dělala jsem výcvik krizové intervence, měla jsem toho strašně moc. Cítila jsem se strašně unavená, byla jsem vystresovaná a postupem času se to zhoršovalo a zhoršovalo. Až jsem jednou ráno prostě do té práce nedošla. Byla jsem na nemocenské, kdy mi předepsali antidepresiva, pak další, a pořád to šlo z kopce, až mě máma s mým přítelem odvezli do Bohnic.

Doma máte malou dcerku, celé těhotenství jste proležela. Těhotenství samo o sobě je hormonální jízda na horské dráze. Ve spojení s oslabenou psychikou to musela být extra jízda… Jak se to dá zvládnout?

No je to zajímavý. Myslela jsem si, že současná medicína už je vyspělá, že se tyhle medikamenty už určitě můžou jíst i v těhotenství, protože na internetu to píšou, že jo (smích). Ano, existují taková antidepresiva, ale samozřejmě jsem zjistila, že ty moje mezi ně nepatří. Třeba ty, co mi nefungovaly nebo neseděly, tak ty se užívat můžou, ale ty moje prostě ne. Tudíž se musí těhotenství plánovat v předstihu pod dohledem psychiatra. Cílem je postupně léky vysazovat, snižovat dávky a přijít na ty, které jsou v těhotenství povolené a neměly by poškozovat plod. Takže se to musí takto plánovat ještě před samotným otěhotněním.

První těhotenství, které přišlo až po mé hospitalizaci v Bohnicích, bylo náročné. Ze začátku jsem krvácela a bylo mi docela špatně. Měla jsem tenkrát náročnou práci, takže jsem s prací skončila a byla jsem po celou dobu doma na neschopence. Bylo to takový ne úplně příjemný, přece jen jsem v té době měla léků hodně a pak hodně málo. Takže propady tam byly. Stávalo se mi, že jsem třeba jeden dva dny jen ležela, spala a nebyla schopná ničeho, ale pak to naštěstí šlo vždycky zase nahoru. Ale jednoduché to rozhodně nebylo. Hlavně jsem se tenkrát bála, co bude po porodu. Většinou až šestinedělí je tím náročným obdobím, které třeba ne zrovna snadno zvládají i ženy, které žádné duševní onemocnění nemají. Ale musím říct, že mi naštěstí ty léky zase zafungovaly, takže jsem pár dní po porodu byla naspídovaná, možná až moc, ale už to zase šlo.

Z dalšího těhotenství jsem měla potom trochu obavy. Ale naštěstí je tohle těhotenství mnohem klidnější, propady jsem měla zatím jenom asi dva. Musím zaklepat.

Anketa

Setkaly jste se v období těhotenství a šestinedělí s náhlými změnami nálad?
50 %
30 %
20 %

Jaká jsou nejtěžší úskalí života s psychickými potížemi?

Nikdy nevím, kdy mi bude zle. Teď, když jsem těhotná, můj muž celou dobu pracuje z domova. Jednou musel do práce, zrovna když mi bylo zle, tak si rovnou vzal dceru do práce s sebou. Každopádně to je pro mě hodně důležitý, že může muž svou práci takto přizpůsobit rodině, potažmo i mně. Přestože musí pracovat, v noci vstává k dceři. Jsem hodně unavená a potřebuji dostatek spánku.

To v něm máte teda velkou oporu.

On si mě vlastně s tím i našel. Četl můj blog, takže věděl o mých potížích, byl fanouškem mýho blogu. Když mě oslovil, psal mi mimo jiné, ať hlavně nikdy nepřestanu psát. To mu teď už musím občas připomenout. (smích)

Foto: archiv Edny Nové

Zdroj: rozhovor s autorkou Ednou Novou, Pointa.cz

Imagem

Máte zkušenost s antidepresivy? Je hranice mezi "obyčejným horším dnem" a depresí tenká? Diskutujte s ostatními maminkami.

Jsem tu poprvé,
CHCI SE REGISTROVAT

Registrovat přes Facebook
VYTVOŘIT ÚČET ZDARMA

CHCI SE PŘIHLÁSIT
do svého účtu

Přihlásit přes Facebook