Měla by být školní docházka dobrovolná?


Umíte si představit, že by se vaše dítě učilo rádo a dokonce se na výuku těšilo? Zdeňka Šíp Staňková ze spolku Svoboda učení tvrdí, že pokud ze školství zmizí nátlak a donucování a nahradí ho svoboda a dobrovolnost, dítě se přirozeně naučí vše, co do života potřebuje. Skutečně by to mohlo takto fungovat?
Měla by být školní docházka dobrovolná?

Proč vlastně iniciativa SvobodaUčení.cz vznikla?

Svoboda učení vznikla v roce 2012 z potřeby tehdejšího studenta VŠE, kolegy Jiřího Košárka, podělit se o informace o unschoolingu, svobodném a sebeřízeném vzdělávání. Velmi záhy jsme se přidali i my ostatní, začali jsme vymýšlet další projekty a s vzestupem sociálních sítí se informace, články, videa a knihy z našeho webu začaly šířit víc a víc a dnes je z nás iniciativa s velkými plány a ambicemi.  

Přiblížila byste čtenářkám, jak spolek funguje?

Fungujeme od začátku na dobrovolnické bázi, všichni pracujeme pro Svobodu učení zadarmo a ve svém volném čase, což je při šíři toho, co všechno děláme, pro mnoho lidí překvapení. Nechceme přijímat dotace od žádného státu, chceme pouze finance, které nám lidé dají dobrovolně. Jezdíme po celé ČR po besedách, nedávno jsme spustili Kampaň za sebeřízené vzdělávání, takže besed a přednášek znatelně přibylo. Denně pracujeme se sociálními sítěmi, na facebooku máme už více než 18 a půl tisíce fanoušků, provozujeme první centrum pro sebeřízené vzdělávání v ČR – SvobodUm, na jehož koupi jsme dostali dar od soukromého dárce. V neposlední řadě poskytujeme podporu rodinám dětí, které se chtějí vzdělávat svobodně, pracujeme i na změně legislativy směrem k větší svobodě ve vzdělávání.

Naším cílem je šíření povědomí o sebeřízeném vzdělávání jako o jedné z možných vzdělávacích cest a jeho legitimizace ve vnímání veřejností. Dále dlouhodobě usilujeme o dosažení dobrovolné školní docházky a chceme směřovat k odluce školství od státu.

Základním principem, ze kterého naše cíle vycházejí, je dobrovolnost vzdělávaných a sebeřízení v procesu učení – kdy, kde, s kým a jak se učit, včetně možnosti neučit se „nic“ a svobody skončit.

Nechceme rušit školy ani nejsme proti školám a učitelům, jak je nám často vytýkáno. Jsme proti násilí, nátlaku a donucování, chceme dobrovolnost, svobodu volby a možnost nevyužívat státní systém vzdělávání. Neexistuje jediná správná cesta, jak a co se učit, nenuťme tedy jednotný vzdělávací systém všem.

Imagem

Co to znamená unschooling?

Vzhledem k tomu, že pojem unschooling se v poslední době často používá i tam, kde podle nás nedává smysl, používáme rádi slovní spojení sebeřízené vzdělávání, které razí i mezinárodní iniciativa s podobnými cíli, jaké má Svoboda učení a jejímiž jsme členy – ASDE (The Alliance for Self-Directed Education). Sebeřízené vzdělávání se děje prostřednictvím dobrovolně vybraných činností a životních zkušeností osoby, která se vzdělává. Odehrávat se může doma, v komunitě či ve svobodné škole (nutným předpokladem je vzájemně dobrovolné vzdělávání – neexistuje povinný předmět či kurikulum). Význam termínu unschooling je podobný, jen je tam možná více cítit důraz na to, že se odehrává skutečně bez škol. Unschooling se určitě nerovná domácí vzdělávání, ani Montessori či Waldorfská pedagogika, ani program Začít spolu. Mohlo by to tak ale klidně být, pokud bychom neměli povinnou školní docházku a rámcové vzdělávací programy a děti a rodiče si mohli skutečně svobodně vybrat způsob, místo, i čas pro své vzdělávání.

Sebeřízené vzdělávání je mnohem více styl života, není to metoda, kterou se naučíte a pak aplikujete. Mnohem více jde o hodnoty, které člověk poskytující prostor svým dětem žít svobodně vyznává – např. princip neagrese – jsme přesvědčeni o tom, že není dobré kohokoli do čehokoli nutit proti jeho vůli, stejně jako si nemyslíme, že děti jsou podřadní lidé, které je třeba neustále řídit a směrovat tam, kam chceme my dospělí. Děti jsou vlastně poslední diskriminovanou skupinou. Ženy, otroci, lidé jiné barvy pleti než bílé si svá práva postupně vybojovali. Za děti a jejich práva teď bojujeme my. Doufáme, že až se za padesát, sto let ohlédneme zpět, jen smutně konstatujeme, jak jsme „tohle“ (mám na mysli systém nuceného vzdělávání) mohli dětem dělat.

Proč si myslíte, že by měla být školní docházka dobrovolná?

Z jednoduchého důvodu: děti jsou lidé a měly by mít stejná práva jako dospělí. V Listině základních práv a svobod (což je součást ústavního pořádku ČR - zákony nejvyšší právní síly) jsou vyjmenována všechna práva, která jako občané ČR máme. Jedno jediné právo, a to právo na vzdělávání, smí být uplatňováno pouze jediným způsobem - povinnou školní docházkou, jejíž podobu určuje školský zákon a rámcové vzdělávací programy. To je podobné, jako kdyby se s právem na svobodný pohyb pojila povinnost provozovat konkrétní sport, nebo s právem na shromažďování povinnost shromažďovat se ve státem určených termínech a místech. V případě dobrovolné školní docházky navíc může status quo zůstat úplně stejný jako je teď, jen by se otevřely možnosti pro další způsoby vzdělávání, které nyní využívat nemůžeme. Zároveň by se z tzv. domácího vzdělávání stalo naše právo, nikoli pouze výjimečný způsob plnění povinné školní docházky, o nějž musíme žádat, mít k němu závažné důvody a podrobovat se přezkoušení, jako je tomu teď.

Nemyslíte, že by zrušení povinné školní docházky mohlo být zneužíváno?

Zneužíváno bylo, je a bude vždy cokoli, záleží, co zneužíváním míníme. Častou námitkou proti zrušení povinné školní docházky bývá apel na to, že pro děti ze sociálně znevýhodněných rodin nebo z jinak špatného prostředí je škola často jediná záchrana. Ve skutečnosti je tomu často naopak. Tyto děti ve školách trpí většinou ještě více než děti běžné – neprospívají, získávají nálepky potížistů, „těch hloupých“ či agresorů, kterých se pak už nikdy nemusí dokázat zbavit. Chodí často „za školu“, přitom např. do nízkoprahových center chodí většinou rády – právě proto, že nemusejí. Navíc ani v současnosti, kdy povinnou školní docházku máme, není situace těchto dětí nijak růžová. V případě zrušení povinné školní docházky by se otevřely možnosti třeba právě pro různá nízkoprahová centra, která by mohla nabízet alternativy k povinné školní docházce, což nyní nelze. Tři z mých kolegů ve Svobodě učení jsou sociální pracovníci, máme na webu k tomuto tématu od nich několik výborných článků.

Co by se změnilo, kdyby se školství oddělilo od státu?

Odluka školství od státu určitě není něco, co může nastat přes noc. Není to ale ani žádná fantasmagorie – návrhy na odluku církví od státu, zrušení otroctví či přiznání práv ženám byly ve své době podobně kontroverzní, zesměšňované a odsuzované. Velmi důležité je v první fázi, aby stát přestal bránit zakládání nových soukromých škol, což nyní často dělá s odkazem na to, že „ve státních školách jsou ještě místa“. To přeci není svobodný výběr vzdělávacího prostoru pro naše děti. Dobrým krokem může být také změna povinné školní docházky na povinné vzdělávání, jako to má většina západoevropských zemí. Další důležitá otázka jsou finance – kdyby peníze, vynaložené na naprosto zastaralé a neefektivní školství, zůstaly v našich kapsách místo v byrokratickém státním aparátu a za nehty úředníků, a my měli možnost zaplatit svým dětem vzdělání, jaké si spolu s nimi přejeme, ukázalo by se jasně, kam rodiče chtějí své finanční prostředky směřovat a co jim dává smysl. Zároveň – pokud by došlo k odluce školství od státu nyní, nestalo by se velmi pravděpodobně vůbec nic zásadního. Dle průzkumů je 60 % rodičů spokojeno se současným stavem školství, další by ještě „přitvrdili“, takže počet rodin, které chtějí vzdělávat své děti mimo státní systém vzdělávání, by nejspíš příliš nevzrostl. I když – počet dětí zapsaných na individuální (domácí) vzdělávání roste celkem pravidelně každý rok o 25 % (nyní je těchto dětí cca 3200) a při zachování tohoto trendu budou všechny děti ve věku povinné školní docházky „domškoláci“ už někdy v roce 2040 :-) (To je samozřejmě spíš takový vtípek, ale založený přímo na statistikách MŠMT ČR.)

Imagem

Jak by měl podle vás vypadat ideální systém školství?

To je velmi jednoduché: nabídka vs. poptávka – volný trh (nejen) vzdělávacích příležitostí. Chce-li někdo docházet do „tradiční“ nebo jakékoli jiné školy, nechť mu v tom nikdo nebrání, ale ať máme také možnost neúčastnit se systému, který považujeme od základu za špatný, poškozující děti a jejich vztahy s rodiči a nereformovatelný.

Jak bychom měli vést děti k tomu, aby rozvíjely vlastní osobnost?

Nejlépe svým vlastním příkladem. Mám moc ráda citát od slovenského psychologa Ivana Štúra: „Netreba veľmi vychovávať, treba pekne žiť, dieťa sa pridá.” V té větě je myslím obsaženo skoro vše. Není vůbec potřeba děti k něčemu vést – svou osobnost rozvíjejí naprosto přirozeně od narození. Stačí, abychom sami žili život podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, umožnili dětem následovat jejich vlastní zájmy a vášně a v ideálním případě jim zajišťovat bezpečné a podnětné prostředí. Dnes ještě pořád spousta lidí věří, že školy jsou jedinými místy, kde se můžeme vzdělávat. To už ale dávno není pravda, navíc vzdělávání je naprosto vše, co děláme, každý den, každou hodinu, každou minutu. Vším se něco učíme. A jak říká Jana Nováčková: „Kdyby chtěl někdo vymyslet prostředí co nejvíc nepřátelské učení se, vymyslel by školu.“

Jak můžeme zaručit, že se dítě naučí vše potřebné, když do jeho rozvoje nebudeme zasahovat?

V první řadě je potřeba si definovat, co to je to „vše potřebné“. Kdo to ví, kdo to rozhoduje a za koho? Jsem přesvědčená, že o tom, co je „vše potřebné“ bychom si měl každý rozhodovat sám. Vyplyne to totiž naprosto přirozeně z prostředí, v němž žijeme. V našich podmínkách je potřebné něco úplně jiného než v džungli jižní Ameriky nebo v Grónsku. Každé dítě se chce naprosto přirozeně zapojovat do dění okolo sebe, a tím se učí právě ono „vše potřebné“. Nesebereme-li mu vnitřní motivaci nucení do něčeho, co dělat nechce, pak dítě také naprosto přirozeně v pozdějším věku - někdo dřív, někdo třeba až v patnácti, šestnácti - dospěje k tomu, jakým směrem se chce ubírat dál, a bude schopno si za tím jít. Důkazem je už téměř stoleté fungování tzv. svobodných škol a desítky let zkušeností dnes už i mnoha dospělých unschoolerů ze zahraničí. Navíc: abyste jako rodič nezasahovala do rozvoje dítěte, to je prakticky nemožné, i kdybychom to tak chtěli. Všichni se navzájem neustále ovlivňujeme a je to naprosto přirozené a v pořádku, jediný rozdíl v sebeřízeném vzdělávání je ten, že dítě je respektováno jako plnohodnotný člen rodiny, na jehož názory a rozhodnutí je brán ohled, s nímž je komunikováno jako s rovnocenným partnerem, jehož nepotřebujeme a nechceme žádným způsobem vědomě manipulovat.

Situace v dnešním školství je taková, že vzdělanost studentů na základních a středních školách klesá, je čím dál těžší je motivovat. Myslíte si, že dobrovolnost a nepovinnost školní docházky bude dnešní žáky motivovat, aby se učili sami?

Především si musíme říct, jakou motivaci máte na mysli. Existuje motivace vnitřní – ta se nedá zvnějšku nařídit nebo vyvolat, maximálně ji můžete podnítit a snažit se ji u dětí nezabít. Vnější motivace, to je to, co se děje ve školách. Srovnávání dětí mezi sebou, známky, pochvaly, poznámky, důtky, hierarchizované prostředí,… Uplatňování vnější motivace tu vnitřní ničí. Existuje mnoho výzkumů, které dokázaly, že jsou-li dětem za určité úkony nabídnuty odměny, děti postupně ztratí zájem tyto úkony dělat, i když je předtím dělaly rády. Dáme-li dětem naopak svobodu v tom, čemu se chtějí věnovat, postupně objeví to, co je baví, co chtějí v životě dělat a svou cestu za tím. Ono totiž: jak jinak se chcete naučit zodpovědnosti za svůj život než tím, že vám ji nikdo nesebere? Jak jinak se chcete naučit samostatnosti než tím, že budete mít možnost být samostatná? Jak můžeme děti ve školách učit o lidských právech, když jim je nejdříve na tolik let formou povinné školní docházky vezmeme?

Opravdu to děti zvládnou úplně samy a bez pomoci?

Proč úplně samy a bez pomoci? Nic takového jsme nikdy netvrdili. Naopak – děti jsou přece součástí rodiny a širší komunity, v níž rodina žije. Místo umělého a nezdravého prostředí škol má možnost žít ve skutečném světě, s lidmi nejrůznějšího věku, zálib, povolání. Chce-li pomoc, řekne si o ni, případně mu je nabídnuta, nechce-li, není mu vnucována. Všichni jsme sociální tvorové, rodíme se tak, bez ostatních lidí bychom dlouho nepřežili, takže se úplně přirozeně chceme zapojovat do společnosti, v níž žijeme. A ze šťastných dětí rostou šťastní dospělí.

Byly byste pro zavedení dobrovolné školní docházky? A jaký máte názor na sebeřízené vzdělávání? Diskutujte s ostatními maminkami.

Jsem tu poprvé,
CHCI SE REGISTROVAT

Registrovat přes Facebook
VYTVOŘIT ÚČET ZDARMA

CHCI SE PŘIHLÁSIT
do svého účtu

Přihlásit přes Facebook