Rozhovor: Jak se stát Nevyléčitelnou optimistkou?

01.12.2020 Tereza Šilhanová Komerční sdělení

Musí se člověk optimistou narodit anebo je to cesta, kterou si sám zvolí? Ať tak nebo tak, Barbora Bečvářová se rozhodla koukat na svět s úsměvem a vidět ho v těch lepších barvách. Přestože, nebo právě proto, že její dětství nebylo zrovna nejrůžovější.
Rozhovor: Jak se stát Nevyléčitelnou optimistkou?

Pracujete na volné noze, píšete blog, vydala jste knížku, tvoříte velmi zajímavé hry pro děti. Energie z Vás přímo sálá, takže předpokládám, že to nebude kompletní výčet Vašich činností.

Ano, pracuji na volné noze. Mým hlavním pracovním záběrem jsou právě bojovky s příběhem, které jsou také tím, co mě v současné době živí. Vzhledem k tomu, že mám tři děti, tak největší množství času mi vedle práce zabere klasické mateřské vyžití kolem dětí, péče o ně a v neposlední řadě také společně strávený čas s nimi, který mám moc ráda a který je pro mě důležitý. Takže víc těch činností úplně nepřibírám. Pak už mám jen „zpříjemňovače času“. Moc ráda cvičím jógu a chodím na procházky. Cítím také velkou potřebu trávit nějaký čas jen sama se sebou, což je pro mě velmi důležité. Takže i to se snažím do svého režimu zařadit.

Jaké jsou výhody a nevýhody pozice freelancerky? Bylo to Vaše rozhodnutí/touha nebo to vyplynulo z potřeb rodiny?

Musím říct, že být na volné noze je něco, co jsem si vždycky přála. Viděla jsem to u svého druhého tatínka, který je umělec, malíř a grafik. Vždycky mě fascinovalo, jak si může naprosto svobodně poskládat pracovní den, týden nebo rok. Líbila se mi hlavně ta velká míra svobody. A když jsem potom sama měla děti, tak jsem to navíc vnímala i jako výhodu pro náš rodinný život. Možnost poskládat si práci přesně tak, jak budu v danou chvíli potřebovat. Když se mi potom podařilo k tomu skutečně dopracovat, byla jsem za to nesmírně vděčná. Byla jsem nadšená! Samozřejmě jsem časem zjistila, že to s sebou nese i určité nevýhody. Jsem velký chaotik. Skutečnost, že mám před sebou celý pracovní prostor a můžu si ho vyplnit, jak chci, byla pro mě jeden velký zmatek. Neuměla jsem si v tom udělat řád, nikdo mi nedával žádné zadání práce. Jsou to takové výhody i nevýhody v jednom.  Ale jde o to, že člověk si opravdu musí nastavit pracovní režim tak, aby se nestalo, že buď pracuje až moc nebo že naopak místo práce prokrastinuje, protože nad sebou nemá žádný bič. A další nevýhodou, hlavně ze začátku, byla samozřejmě i velká míra nejistoty, protože jako freelancer člověk nikdy neví, kolik peněz mu přijde na účet. Také jestli se hra bude líbit, jestli se bude prodávat. To je svým způsobem nevýhoda. Přesto mě ale pořád uchvacuje, jak si člověk opravdu může tvořit svůj pracovní prostor, i svoji pozici. Takže mně osobně tento způsob práce nesmírně vyhovuje.

Jaká je Vaše původní profese?

Já jsem vlastně ne úplně plánovaně v 19 letech otěhotněla. Zjistila jsem to týden před maturitou. Vždycky jsem chtěla dělat psychologii, dětskou psychologii nebo něco s dětmi. Na vysokou školu jsem tedy nastoupila už s osmiměsíčním prvním synem. Dostala jsem se na speciální pedagogiku se zaměřením na etopedii, což byl obor, který byl v dojezdové vzdálenosti, dal se studovat dálkově a byl nejblíž tomu, co jsem si představovala. Když jsem ale dokončila bakalářské studium, byla jsem absolventka se dvěma malými dětmi a třetím na cestě. Po uplynutí mateřské jsem se ocitla ve velké nejistotě, co dál se sebou samou, kam se vrtnout.

Měla jsem velké štěstí, že jsem si svoji první pracovní pozici do jisté míry vytvořila sama. Založili jsme totiž s dalšími rodinami v Pardubicích soukromou školu, kde jsem pár let fungovala jako učitelka-průvodkyně. Neměla jsem aprobaci pro učitelství pro první stupeň, takže jsem byla oficiálně asistentka a provázela jsem děti v rámci výuky. Moc mě to bavilo, ale ten režim a ta určitá striktnost, která je se školstvím spjatá, mě začala svazovat. Byť se jednalo o určitou formu inovativní školy. Nehledě na to, že učit na škole a dělat si přípravy po nocích a přitom se starat i o své vlastní děti, nebylo zrovna snadné. Takže mi to přestalo vyhovovat. Byla jsem z toho opravdu vyčerpaná, cítila jsem se na pokraji vyhoření. Na začátku jsme školu rozjížděly vlastně jen s kolegyní, všechno jsme si dělaly samy. Dokonce jsme ze začátku nejely podle žádných učebnic. Vše jsme si samy tvořily a vymýšlely.  Bylo to hodně náročné, ale zároveň úžasné období, za které jsem velmi vděčná. Potřebovala jsem ale skončit, pro sebe i pro děti, a tak jsem si vymyslela projekt bojovek s příběhem. Zužitkovala jsem tak i spoustu zkušeností, co jsem ve škole nasbírala. Každopádně jsem se školou pořád v kontaktu, pořád jsem tam jako záskok. Takže moje původní profese by se dala nazvat jako průvodkyně v inovativní škole.

V bojovkách s příběhem jsem zužitkovala své zkušenosti ze školy.

Foto: osobní archiv Barbory Bečvářové

Lišily se Vaše profesní plány ze školních let od aktuální reality?

Jak už jsem říkala, vždycky jsem si přála pracovat s dětmi, být psycholožka a vedle toho mě vždycky fascinovalo psaní. Měla jsem ale pocit, že psaním se nedá uživit. Plánovala jsem tgedy psaní jako vedlejší činnost a tou hlavní bude práce s dětmi. A vlastně se mi to po různých zákrutách splnilo ještě líp než jsem čekala. Projekt „Bojovky s příběhem“ spojuje právě práci s dětmi, psaní i kreativitu. Bojovky vždy testuji jak na svých dětech, tak na našich školácích během příměstských táborů. Zároveň mám ale prostor, kdy můžu být sama, psát a tvořit, a to je pro mě opravdu moc důležité. Dobíjím si tak i energii. Nakonec jsem se tedy úplně nečekaně dostala tam, kde jsem si přála být. Jen jsem to tenkrát neuměla přímo takhle pojmenovat. Vlastně by mě ani nenapadlo, že se to takhle dá poskládat.

Jak se zrodil nápad na bojovky pro děti?

Já jsem takový odchovanec letních táborů. Od malička jsem jezdila, už s mojí maminkou, která tam dělala vedoucí, na letní tábory. A vždycky mě to neuvěřitelně fascinovalo a bavilo. Bylo vždycky hodně promakané, všecky bojovky a celotáborové hry. Měly i určitý děj, který nás provázel celým táborem. Hodně jsem tím jako malá žila. I později, když jsem na tábory jezdila jako praktikantka. Když se potom narodily naše děti, tak jsme jim od malička dělali narozeninové bojovky, bojovky na Mikuláše a podobně. Psala jsem o tom na svém blogu a sem tam mi přišla zpráva, že je to skvělý. Rodiče mi psali, že by taky rádi dětem bojovku připravili, ale nemají na to nápady, inspiraci, neví, jak by to měli uchopit. Bylo to v době, kdy jsem už pomalu končila s plným úvazkem ve škole. A tak jsem vytvořila první dračí bojovku, na které jsem spolupracovala se svým druhým tatínkem. Měla obrovský úspěch a já za to byla neskutečně vděčná. A je to vlastně hra, která vznikla do určité míry na popud lidí, kteří mě sledovali a kterým se hry, které jsem popisovala na blogu, líbily.

Jak vlastně hry, které tvoříte, fungují? Kde pro ně čerpáte inspiraci?

Inspiraci čerpám od svým vlastních dětí. Připravuji ty hry tak, abych je na nich mohla otestovat a aby jim připadaly zajímavé. Hry se většinou odvíjí od nějakého tématu, který vymyslím, jako jsou námořnici, indiáni nebo draci. Pak v tomto duchu vymyslím zápletku a děj. V rámci příběhu je vždy nějaký problém, který děti musí vyřešit, poklad, ke kterému musí dojít nebo nějaká odměna, kterou dostanou za svoji spolupráci. K tomu vytvořím úkoly, buď takové činnostní, jako byly třeba v indiánské bojovce, nebo luštící. Třeba v dračí bojovce musí děti vyluštit jméno draka, kterého je potřeba na konci uspat, aby zachránily pohádkové království. Na každém stanovišti luští jedno písmeno z dračího jména. Součástí každé hry je úvodní legenda, která má děti vtáhnout do děje a nasměrovat je k dalšímu vývoji hry. Potom jsou jednotlivé úkoly a na konci uzavření, poděkování, poklad a podobně. Je pak hodně na rodičích, jakým způsobem to pojmou. Jestli hru udělají formou stopovačky tak, že úkoly rozmístí po lese někde na výletě nebo si z toho udělají i několikadenní hru, třeba na dovolené. Námořnická bojovka u moře, ideální! Rodiče tak můžou dát dětem každý den jeden úkol, jeden text, který je provází příběhem. Snažím se o to, aby byly hry hodně variabilní, aby si je rodiče mohli přizpůsobit vlastním podmínkám a tomu, co mají zrovna kolem sebe k dispozici.

Anketa

Co vy a bojovky?
0 %
0 %
100 %

Kromě bojovek nabízíte i velmi zábavnou alternativu adventního kalendáře, vánoční hry pro celý adventní čas.

Ano, mám i adventní bojovky, které jsem také vymýšlela nejdřív pro svoje děti. Když jsem poprvé na blogu sdílela, že dětem připravuji adventní dobytí severního pólu, mělo to krásné ohlasy. Líbí se mi na tom, že neplníme adventní kalendář jenom sladkostmi nebo dalšími věcmi a dárečky, ale jde vlastně spíš o ten prožitek a společně strávený čas. Děti se na to vždycky strašně těší. Každý den vyhlíží, co tam zase bude za dopis, jaký úkol je čeká. A baví je vždycky i ten příběh, který se táhne celou bojovkou. Nejsou to jednotlivé úkoly, které by na sebe nenavazovaly, ale každou vánoční bojovku propojuje konkrétní příběh. V první bojovce to bylo adventní putování sourozenců Vincenta a Dorotky, nad kterými držel ochrannou ruku jejich strážný anděl Andělka. Putují zpátky za rodiči z cesty, na které se ztratili. V další bojovce Vánoční detektivka děti řešily únos Ježíška. Tam jsme si hodně vyhrály i s grafičkou v tom, že děti dostávají nebeské zpravodaje, součástí je i andělská nebeská schránka. Zkrátka je tam spoustu zajímavých příloh a formulářů. Hodně jsme se na tom vyblbly. No a letos máme Zakleté Vánoce, které mají čarodějnické a kouzelnické téma, takže věřím, že i to se bude dětem líbit a že jim to Vánoce zpříjemní.

Váš blog nese název Nevyléčitelná optimistka. Musí se člověk optimistou narodit nebo se k tomu lze dopracovat?

Noo, tohle je věc, na kterou se mě lidé ptají často. Úplně nedokážu říct, jak to mají ostatní. Já jako optimista samozřejmě spíš věřím, že se k tomu člověk může propracovat, pokud chce. Ale sama jsem si v životě ověřila, že se vždy na svět koukám raději z té lepší stránky, protože vím, že kdybych se koukala skrz negativní optiku, strašně by mě to užíralo a vrhalo do temných stavů. Já se takhle na svět dívat nechci, takže je to hodně o mém vlastním rozhodnutí. Měli jsme doma takové náročnější dětství. Jako děti jsme s maminkou jednou v noci utekli od našeho taťky, který byl alkoholik a bylo to u nás hodně náročné. Rozhodně jsem neměla úplně idylické dětské zážitky, spoustu jich bylo spíš potřísněných strachem a obavami z toho, co se u nás dělo. Vím, že bych se klidně mohla na základě toho spíš dívat na svět z negativního hlediska, ale právě i moje maminka mi dala velký příklad, že od toho dna je potřeba se odrazit. Co nás nezabije, to nás posílí. Takže se zkrátka snažím na věci dívat tímhle způsobem a moc mi to v životě pomáhá.

Přijde mi, že aby člověk mohl být optimistou, musí mít taky štěstí na „parťáka“ do života. Nebo si toho pravého přitáhne právě díky pozitivně naladěné mysli a přístupu k životu? Trochu otázka typu „slepice nebo vejce“…

Tohle je trochu zákeřná otázka (smích)! Nicméně si myslím, že to jací jsme, jak přemýšlíme, jak jsme naladění, jestli jsme optimisti, že to do určité míry určuje právě to, jaké lidi si k sobě přitahujeme. Věřím, že když jsem optimista, když se mám ráda a jsem v pohodě, tak si s největší pravděpodobností přitáhnu podobně smýšlejícího nebo podobně naladěného partnera. Ale musím říct, že já mám zároveň i obrovské štěstí, protože jsem svého muže poznala ve svých šestnácti a v jeho dvaadvaceti letech, jsme spolu už 15 let! On je vlastně můj první kluk, se vším všudy, takže já jsem měla to štěstí opravdu hned na začátku. My vedle sebe samozřejmě rosteme, trochu se měníme, ale pořád je to o společném naladění a společných hodnotách. Pořád věřím, že to jací jsme, jak si to sami nastavíme, jaké máme hodnoty, určuje to, koho si do života přitáhneme. Když si nebudeme vůbec věřit, budeme se na svět dívat negativně, tak si s velkou pravděpodobností do toho života přitáhneme místo pohodáře spíš, s prominutím, blbce, se kterým nám ve výsledku ani dobře nebude. No anebo taky ne. Je to určitě složitá otázka, nad kterou bych se mohla zamýšlet a rozmlouvat o ní hodně, hodně dlouho.

Cestování s rodinnou Karkulkou jsme si zamilovali

Foto: osobní archiv Barbory Bečvářové

Moc se mi líbí Vaše rodinná Karkulka a dobrodružné cesty! Jak přišlo Vaše vozidlo k tomuto pohádkovému názvu?

Ano, naše rodinná dodávka Karkulka je úžasná věc, která nás v životě potkala. Je to jedna z věcí, kterou jsem si vysnila. Můj muž je ten, který často přetavuje moje nápady v realitu anebo mi naopak řekne, že jsem se úplně zbláznila a rovnou to zamítne. Tentokrát se pro ten nápad nadchnul taky. Karkulka byla vlastně první auto, na které jsme se jeli podívat, když jsme se začali poohlížet po dodávce. A už když jsme ji viděli na obrázku, tak jsme jásali: „Ježkovy voči, ta vypadá jako Karkulka, tu chceme, budeme jí říkat Karkulka!“ Takže ještě než jsme ji měli, už jsme ji měli pojmenovanou. Pak jednou večer muž přijel domů a říká: „Tak a pojďte se podívat před dům.“ A tam stála naše Karkulka a to jméno jí už zůstalo. Muž ji přestavěl a od té doby takhle obrážíme Českou republiku i Evropu a tenhle způsob cestování jsme si naprosto zamilovali.

Obyčejný života běh se nám všem tak trochu obrátil vzhůru nohama v okamžiku, kdy do něj vstoupil koronavirus. Vidíte na těchto nelehkých časech s optimismem sobě vlastním nějaká pozitiva?

To je pro změnu zase trochu ošemetná otázka. Mám pocit, že celkově nám to přineslo, hlavně v té první vlně, takové zpomalení, což si myslím, že vnímalo spoustu z nás, i v rámci společnosti. Ale teď samozřejmě s druhou vlnou už je to takové jinačí. Už víc řešíme spíš existenční záležitosti než filozofování nad zpomalením. Určitě bych nechtěla hodnotit, co to přineslo nebo nepřineslo společnosti, k tomu se necítím kompetentní. Ale nám osobně to přineslo třeba i možnost vyzkoušet si domácí vzdělávání. Je to věc, se kterou jsem hodně koketovala. Hodně jsem nad tím přemýšlela než šel nejstarší syn do první třídy, ale to jsme nakonec založili soukromou školu, takže jsem od tohoto upustila. Potom už jsem neměla takříkajíc koule na to stáhnout se ze školy, vzít z ní děti a vyzkoušet, jestli by nám tahle varianta vyhovovala. No a teď jsme si to vyzkoušet mohli. Zjistili jsme, že do určité míry nám to skutečně vyhovuje, děti se rády učí doma, ale prostě jim chybí kamarádi. Chybí jim ta možnost vídat se s nimi. V tomhle módu, v jakém je to teď, bychom určitě nechtěli dál setrvávat. Určitě bych tuhle dobu jako pozitivní samu o sobě nehodnotila, ale kdybych tam měla něco vypíchnout, tak je to právě to zpomalení a navracení se k sobě samotným, možnost stáhnout se z života tam venku spíš k životu vnitřnímu.

Úvodní foto: osobní archiv Barbory Bečvářové

Imagem

Jak trávíte s dětmi volný čas? Hrajete třeba společně hry? Diskutujte s ostatními, sdílejte svoje tipy a nápady.

Jsem tu poprvé,
CHCI SE REGISTROVAT

Registrovat přes Facebook
VYTVOŘIT ÚČET ZDARMA

CHCI SE PŘIHLÁSIT
do svého účtu

Přihlásit přes Facebook